Dokument Yellowcard z Prahy prozatím uveden nebude

31. srpna 2011 se Yellowcard poprvé ukázali v České republice, a jelikož jsme na to datum dokázali sehnat schopný tým aspirujících audiovizuálních tvůrců, domluvili jsme se s kapelou, že bychom společně zkusili vytvořit filmový dokument mapující tuto událost.

Jelikož ovšem výsledek neodpovídá vizi, kterou se chtějí Yellowcard momentálně prezentovat, kapela se rozhodla nechat dokument nezveřejněn. Chápat to můžete tak, že např. vzhledem k událostem, které se staly nedávno, by některé věci mohly vyznít jinak, než byly zamýšleny nebo také tak, že se obsah mnohdy soustředil na témata, která jsou už, takříkajíc, voda pod mostem, a fanoušci by jimi už neměli být více zatěžování.

Usoudili jsme tedy, že dokument necháme prozatím symbolicky beze jména. Veškeré další práce na něm (včetně českých podtitulků) však byly náležitě dokončeny, a tak vám můžeme prozradit to nejdůležitější – o čem vlastně je.

Podpora, vůle, profesionalita a vstřícnost ze strany Yellowcard nám dala možnost pořídit během jediného dne přes 7 hodin materiálu, který jsme původně zamýšleli vměstnat do krátkého, asi 30minutového formátu. Konečná stopáž se však po pečlivém zvažování ustavila na celovečerní, tj. 90 minut.

Oproti našemu prvnímu dokumentu „Before the Sum is 41“ se jedná koncepčně o zcela odlišnou věc. Záměrem, který se nakonec i vydařil, bylo začít přesně tam, kde jsme se Sum 41 skončili. Centrum zájmu se tentokrát posunulo přímo ke kapele a jedna ze tří dějových linek začíná výstupem hlavního performera na pódium. Linka živého vystoupení zahrnuje asi 10 skladeb včetně proslovů mezi písničkami.

Druhá dějová linka je složena z rozhovorů se zakládajícím členem, bubeníkem Longineu Parsonsem, houslistou Seanem Mackinem a frontmanem Williamem Ryanem Key. Každý ze svého úhlu pohledu komentuje cestu Yellowcard od úplného vzniku po tehdejší noc, kdy interpret vystoupil v Praze. Zajímavé bylo sledovat, jak s odstupem každý za sebe vnímá tvůrčí posun, který nastal s příchodem Ryana Key jako zpěváka, raketový vzestup s albem „Ocean Avenue“ a následnou depresi přetavenou v desku „Lights and Sounds“. Členové rovněž uvádí, co konkrétně stálo za rozpadem kapely v roce 2008, myšlenky, které se jim honily hlavou během pauzy, a konečně co si slibují od comebacku.

Třetí narativní úroveň sestává z materiálu pořízeného tzv. v zákulisí. Její dramaturgie se odvíjí od chronologie daného dne, tj. od ranního hrnku kávy po zhodnocení pražského vystoupení v šatně.

Všechny tyto tři linie se vzájemně temporálně, kauzálně i referenčně prokládají a jsou vedeny napříč celou stopáží, která vrcholí s koncem vystoupení a nejpopulárnější písničkou Yellowcard, Ocean Avenue.

Závěrem chci jenom dodat, že já – jako tvůrce toho díla – plně respektuji rozhodnutí kapely, přestože samozřejmě tajně doufám, že se jednou dokument svého vydání dočká. Jak už jsme ale mnohokrát řekli, toto rozhodnutí není na nikom z nás a to je dobře. Nechci totiž parazitovat na tom, že uveřejním něco, co si ten, jehož se to týká, nepřál. Na to si Yellowcard příliš vážím a věřím, že to všichni dokážete pochopit. Rozhodnutí to není nijak spontánní, jelikož tento dokument zabral spoustu cenného času jak nám tvůrcům, tak kapele samotné.